neděle 8. listopadu 2015

Podzimní prázdniny..

...jsme strávili v Čechách.
Děti jsou tady šest týdnů ve škole a pak mají dva týdny prázdnin, což jen přispívá k mé teorii "buď furt ve škole nebo furt doma".

Cesta tam byla dlouhá, zapomněla jsem doma DVD přehrávač, u kterého se beztak rozbila jedna obrazovka a na té zbývající nejde zesílit zvuk, takže děti drží ten jediný přehrávač na střídačku v rukou, hádají se, křičí na sebe a pak zase co nejhlouběji mlčí, aby slyšely vůbec nějaké zvuky z právě hrající pohádky.
Tentokrát držely tablet a knížky a spoustu dobrot a poslouchali jsme české písničky; a cesta nám utekla docela hezky. Spali jsme ve Schwarzwaldu, na krásném místě u francouzských hranic, ve ztraceně vypadajících kopcích, s léčivými prameny a hlubokými lesy všude kolem nás; a spali jsme tak dobře, že se tam vracíme už potřetí.

A pak cesta přes Německo, co utíká dobře, ale z Norimberku už člověk čeká, jen až přejede tu hranici a pustí si první české radio.

Všude lesy, aut ubývá, protože k nám do čech asi nikdo velmi nejezdí; lesů naopak pořád přibývá a pak, když už si říkám že se unudím k smrti a předtím seřvu ty děti vzadu na dvě doby, naladím první české radio a uvidím u silnice tu drobnou kulatou značku označující Českou Republiku. Děti to většinou zaujme tak, že se přestanou hádat; a na první benzínce se mnou oba běží pro dálniční známku. Ne aby si protáhly nohy, ani aby si koupily něco dobrého, ale aby slyšely že VŠICHNI MLUVÍ ČESKY. Princezna občas vyžaduje abychom se na cokoliv zeptali i okolo procházejících lidí, a já jí občas vyhovím a prostě jim na té benzínce řeknu, jestli se mnou můžou chviličku mluvit, a oni vždycky můžou. Princezna si pak tiskne ruku na pusu v gestu naprostého úžasu a hopsá všude kolem samým štěstím, a pak stejně tak mlčí, protože se nějak stydí začít mluvit.

No a pak už jsme konečně přijeli do Jihlavy, a já to zatím asi nedokážu všechno popsat a říct; protože je nám tak vždycky tak dobře, krásně a přirozeně. Vy víte komu chci poděkovat a na koho myslím ♥

Teď se potřebuju vrátit k cestě zpátky, jak jsem slibovala na blogu.

Vyrazili jsme po deseti krásných dnech z Jihlavy, auto bylo plné dárečků od všech - naší zlaté tchýňky, kamarádek, babiček i dědečků, a docpané všemi nezbytnostmi bez kterých ve Francii pouze přežíváme, jako je majoránka, tatarka, české máslo, české bílé víno, česká hořčice, koření na guláš (bez glutamátu, znáte mě!), pribináčků, becherovky a slivovice (vždy od prababičky pro Tomáška, prvni polovina padne v prvním týdnu, a pak ji diskrétně schovám).

Děti seděly vzadu, spokojené s tabletem a nintendem; kolem nás zlátly poslední neopadané listy a jeli jsme klidně a neochvějně na západ, domů. V Praze jsem si naposledy povzdechla, odbočila na Plzeň a začala se zase pomalu těšit na Limoges.

U Plzně mi poprvé zhasla navigace. "Sakra", lomcovala jsem šňůrou od nabíjení a rozsvěcela navigaci, aby zase po chviličce s hláskou "slabá baterka" upadla do elektronického bezvědomí.
"Asi budeš muset dopředu", otočila jsem se na Juniora. "Víš jak zlobila ta minulá navigace? Asi mi ji budeš muset zapínat. Do Německa přijedeme v noci, bude tma, spíme ve Schwarzwaldu, v horách...netrefím tam bez ní. "

Juniora ta myšlenka nadchla a já tedy zastavila na benzínce, abych navigaci domluvila, rozchodila ji, zkusila případně koupit nový napájecí kabel a potom eventuelně přesadila Juniora dopředu. Junior věkem i výškou dopředu může, ale při dlouhých cestách je praktičtější, když sedí vedle své sestřičky a pomáhá mi plnit její lehce diktátorská přání.

Ještě předtím jsem ale zkusila dětem pustit pár písniček; a když i přehrávač zhasl, došlo mi, že problém je v té záhadné elektrické dírce a ne v navigaci. Všimla jsem si, že je v ní zaseklý papírek ze žvýkačky; a vrazila jsem tam nůžky abych ho vyndala, ale záhadně modře se tam zablesklo a navigace ani po vytažení papírku stále nefungovala (o tom modrém záblesku tomovi neříkejte, nešlo to beztak už předtím, děkuji...:)

Pak mi došlo, že jsme defitinitivně bez pomoci. Kabel ani nová navigace situaci nevyřeší, a nové auto koupit (zřejmě, že) nemůžu. Na benzínce jsem si koupila capuccino s trojnásobným cukrem na uklidněnou a mapu Německa, dětem Sluníčko a Ábíčko; chvíli jsem tam seděla, v tom nádherném slunci a u lesa, a trošku se uklidňovala.

Podle mapy, ač blondýnka, přece navigovat dokážu; v tomhle jsem dcera svého otce, který miluje mapy, baví se o nich hodiny, má je všechny a i ložnici původně vytapetoval velkou, krásnou a plastickou mapu Československa. Nejenže jsem tísícikrát projížděla prstíky pohoří, hlavně Vysokých Tater, ale dokážu navigovat koholiv kamkoliv bez otáčení mapy.
A také jsem už v tom v Německu v hotelu spala, takže když najdu město a centrum, trefím tam určitě zpaměti.

Zbývalo jen tam dojet.

Bude tma, bude noc. Budu muset po každé odbočce zastavit, bezpečně zastavit, vesnice tam nejsou, tak sjet na nějakou lesní cestu; rozsvítit si a podívat se kam dál. Napadlo mě napsat si odbočky a čísla silnic na papírek, ale bylo by jich asi patnáct; stejně bych musela zastavovat a dívat se.

Tou dobou jsem přemýšlela a už řídila, abych ujela co největší část cesty za dne. Hrálo mi německé radio, novodobé songy prokládalo německými šlágry s harmonikou; jela jsem si v klídku 140 v nejpomalejším pruhu, krásné, majestátné lesy ubíhaly kolem oken a já se podívala do zpětného zrcátka na děti.

Princezna mě uviděla a hned se na mě zašklebila, aby mě rozesmála, a pak ke mně natáhla ručičku. Vždycky jí podám pravou rukou dozadu, bez dívání; ona se mě chytne a většinou mi ji i políbí a přitiskne ke tvářičce, což mě pravidelně dojme.  Pak jsem přejela pohledem k Juniorovi, který mi od Nintenda věnoval pohled "mám tě rád, mami", poloúsměv; a mrknutí pravým okem.

A pak mi to došlo.

To dítě má čestvoučkých deset let, má problém zavázat si tkaničky a pravidelně zapomíná bundu, aktovku, mikinu, rovnátka.. (volně dosaďte dál). Na druhou stranu, v logice, matematice a podobných věcech je mimo tento svět a prostor.
Znovu jsem ho zafixovala pohledem. Tentokrát mě nevnímal, tak jsem ho vyrušila ze soustředění.
"Tobísku, ty máš rád mapy, viď?" dožadovala jsem se pozitivní odpovědi.
"Moc, mami", usmál se Junior.
Rozhodla jsem se neztrácet čas.
"A už jsi někoho někam navigoval?"
Juniora to překvapilo.
"...nevím co to znamená, mami?"
Vysvětlila jsem mu to, a on zkonstatoval, že to asi ještě ne.
"A chtěl by ses to naučit, viď?" dotírala jsem sladce dál.
"To jo.... " připustilo moje desetileté dítě.
"Tak to je tvůj šťastný den!" rozzářila jsem se vepředu. "Máš stopadesát kilometrů abys to pochopil, než sjedeme na Stuttgart a já budu v háji".

V následujících minutách jsem dítě instruovala aby strhalo igelit z nové mapy a rozbalilo ji. "Teď se s ní trošku seznam, listuj si, a všimni si těch čísel a písmen na krajích. Vidíš?"
Junior viděl. Pochopil okamžitě kde hledat průsečíky; našel si v rejstříku naše městečko a když jsem mu chtěla vysvětlit co znamená "84 A 8" znuděně vzdychl "...já vím, MAMI!!" a našel ho.
Ještě ohromená jsem mu řekla, že zhruba o stránku předtím bude Stuttgart, a já potřebuju někde sjet z té velké dálnice a dojet až tam. Dítě na chviličku zmlklo. Za chvilku se spokojeně ozval. "Stuttgart je velký, viď, mami, tak radši sjedeme tady nahoře. A pak pojedeš na tuhle silnici, tímhle směrem, a pak odbočíš sem. A pak třicet kilometrů a zase odbočíme, a pak to bude celkem blízko".

Seděla jsem vpředu lehce v šoku, z té rychlosti a inteligence, s jakou všechno pochopil. Chtěla jsem jen upřesnit jeho odhad kilometrů, a vysvětlila mu, že tam je přímo měřítko; že může zjistit, kolik kilometrů má jeden centimetr a pro upřesnění jsem s nadšením dodala, že jeden centimetr je jako jeho paleček.
Junior mi věnoval lehce znechucený pohled. "Mami, centimetr je tady označený. Jeden centimetr je pět kilometrů, to vím už od začátku, dávno, takže když ti říkám třicet kilometrů, znamená to, že přejedeme přesně šest čtverečků, takže třicet kilometrů!"

Schovala jsem svůj paleček, kterým jsem tak nadšeně pro ilustraci točila; a následovala už tiše Juniorovo navigování. Ani jednou jsem nezastavila abych ověřila, jestli jedeme dobře a jestli to chápe; a to moje malé, úžasné dítě mě se zapnutým předním světlem navigovalo zezadu a ve tmě bezchybně, precizně a s láskou. A v původní čas jsme opravdu přijeli do našeho městečka a hotelu; a já přemáhala chuť si před ním kleknout a obejmout ho.

Tak až to budeš jednou číst, Tobísku, a budeš velký, tak ti ještě jednou děkuju. Jsi teď můj malý chlapeček, citlivý a zlatý a objevující svět, ale zároveń jsi i chlap, co už teď dokáže rodinu přivést přes kus Evropy někam, kde může strávit klidnou noc. Ohromuješ mě, okouzluješ mě, a i když občas ztrácím trpělivost s tvým zapomínáním (mimochodem, kde máš mobil a carillon???)...jsi neskutečně úžasné dítě a já přešťastná a vděčná máma.

Noc byla klidná, pohodová, a druhý den jsme vyjeli do Francie. Junior zase navigoval, ale jak jsme vjeli na hlavní silnici, už jsem si byla cestou celkem jistá. Nevýhoda zničené elektřiny je ta, že nemáte absolutně nic k zabavení dětí. A tak jsme začali hrát hry. První hry byly hádací, ty miluje Princezna. Ve svých pěti letech dává seriozní hádanky jako "je to velké, žluté, teplé a na obloze" a pak je nadšená, že jsme uhodli.
Hráli jsme i hru na "kdo/co jsem". První se ptal Junior.
"Jsi člověk?" zeptal se a já řekla "ano!" a Princezna na to odpověděla "jsi můj doudou? (čteme "dudu":))))", což je takové až fetišistické zvířátko na spaní. Děti mají svoje "doudou" se kterým spí, jí, všude chodí, nosí za nohu, takže dudu reje hlavou do země a podle toho pak vypadá; a je věčným a tichým společníkem na všech cestách.
Princeznin "dudu" je pejsek, a Juniorův je zase medvídek. Dudu jsem samozřejmě nebyla, ale Princezna se raději zeptala ještě dvakrát.
Pak byla řada na Juniorovi. Sepnul pěstičky u hlavy a za chvilku se šťastně usmál.
"Jsi člověk?" zeptala jsem se. "Jo", odpověděl s úsměvem Junior. "Jsi žena?" zeptala jsem se dál. "Jo", usmál se Junior.
"Jsi můj dudu??" vložila se do toho důležitě Princezna.

Po chvilce přišla řada na Princeznu. Manon zavřela oči, přiložila ručičky k hlavě a zamračeně chvilku přemýšlela. Pak se jí na tváři usadil šťastný úsměv a zavelela nám, že můžeme.
Podívala jsem se na ní vě zpětném zrcátku a zeptala se "... jsi tvůj dudu??"
Princezna otevřela modrá očka ve výrazu absolutního šoku a zaječela "JAK TO VÍŠ??"

A tak jsme hráli a hráli, a já byla nakonec vděčná, že se rozbila ta elektřina, protože tolik smíchu a pohody jsme v autě ještě neměli.
Doma v Limoges na nás čekal překrásně uklizený byt a ticho, pes byl u exmanžela, Tomáš hrál ten den v Marseille, a když jsem procházela ztichlým bytem, uviděla jsem v obyváku dárečky.

Byla tam čokoláda, plná lepku, který patnáct let nemůžu; a vzhledem k tomu že byl dušičkový víkend, na stole stály kytky na hrob. "Boly tam na obale také čierné křížiky", přiznal později po telefonu Tomáš.
Já jsem mu to ale nevyčítala, protože jsem ještě v čechách vybrala krásný věnec na dveře; a až u pokladny jsem si všimla drobné cedulky "vzpomínáme".

Ocenila jsem snahu, navíc na tyhle úžasné drobnosti člověk nikdy nezapomene, a taky tam přihodil láhev francouzského, silnéhé, červeného vína se zlatou medailí, která dovedně otupila všechny případné hroty smutku, že jsem zase doma. A tak je nám tu dobře :)


1 komentář:

  1. Týjo, dobrý :-) Klučina je šikovný a nabídnout mu tu možnost Tě vést, to musel vyrůst až do oblak :-))))

    OdpovědětVymazat