pátek 5. prosince 2014

Mikuláš...

Dnešní plán byl jednoduchý: přežít. A taky uklidit byt, nachystat nějaké jídlo tetě Zuzce, která hlídá zítra smráďátka, vydrhnout koupelnu, záchod, párkrát naplnit pračku, udělat si oběd. Zároveň koupit náplň do vaku na polohování novorozenců, vyzvednout stromeček a nákup v Chronu, zajet s odpadky do dechetrie, odpoledne vyzvednout děti, poslat balík do Čech, a protože zítra fotím v Bordeaux, tak nabít foťák, vyprázdnit karty, nachystat všechny norovozenecké sračičky, od deček, wrapů, háčkovaných kalhot, pletených čepiček, až po proutěné hnízdečko a estetický koš na prádlo. Kdybych si to takhle napsala už včera, dost možná bych to nenechala všechno na jeden den. Ale včera je včera a dnes je dnes, že.

Ráno jsme vyhodili děti ve školách a vyrazili s odpadky. Cestou jsme minuli překrásný zámeček, seděl za krásnou příjezdovou cestou lemovanou platany , taková větší, luxusnější vilka.
"Nekoupíš mi ho??" škemrala jsem, "Nekoupím, ale můžeme ho obsadit" navrhl mi Tom. A to byl náš poslední světlý moment.
Já jsem se choulila zimou a zapínala topení, které Tomáš vypínal, ztlumoval nebo si nenápadně otvíral okno, že má suché pery. Doporučila jsem mu balzámy na rty, zavřela okno a přitopila jsem o pár stupňů víc. Teplota stoupala.
V Chronodrivu nám černoch strčil polorozbalený stromeček do kufru tak, že bylo jasné, že ještě neulomené větvičky už se definitivně ulomily.
"Nechci ho" mumlala jsem vztekle do šály. "Chci se na ten stromeček normálně podívat. Nemůžeme si ho jen takhle odvézt, přece!"

Se stromeček v kufru jsme zastavili o pár kilometrů dál, v obchodě s koberci, látkami a doplňky. Prodavačka se zády průměrného černého vzpěrače odložila čtyřtunový koberec a neochotně nás přivedla na místo, kde po zemi vesele poskakovalo pár bílých kuliček a v dřevěné ohrádce čekaly pytle s polystyrenem. Podívala jsem se na ně a nervozita opět vzrostla. Čtyřicet litrů obsah. Dobře, ale pán co mi prodal polohovací vak hovořil v jakýchsi úplně jiných jednotkách!

"Tatínku? Neruším??" vytočila jsem bleskově číslo do Čech. Kdo jiný než muž který ví co znamená 3/8 litru mléka by mě mohl zachránit, že. A navíc, každý tatínek je přece hrdina.
Nerušila jsem. Stručně jsem nastínila, že na naplnění pytle o obsahu 0,2 metru krychlových potřebuji koupit blíže neurčitý počet pytlů s polystyrenem o obsahu 40 litrů. Tatínek mi řekl, že pět. "A to je nějaká soutěž??" dodal se zaujetím.

Nebyla. Jeden pytel se sypal. Prodavačka ho vyměnila a s úšklebkem sledovala poskakující kuličky po zemi. "Tak si to zameť, ne..." poradila jsem jí v duchu a vyběhli jsme ven, do chladného prosincového vzduchu. Pohádali jsme se hned za prvním kruháčem.

Doma Tomáš odnesl stromeček nasupeně do garáže a já vynesla tři pytle polystyrenu nahoru. Teď ještě béžový, zatím beztvarý vak...a začala jsem přesypávat. Nešel mi pomoct hned, přišel až za chvíli. A držel to blbě. Opravila jsem ho. "Nechceš jít na gauč??" zeptal se. Nechtěla jsem. Na chvíli odešel, a vrátil se. A schválně pustil tu béžovou hmotu ve chvíli, kdy jsem byla v nejlepším. Kuličky se rozlétly po podlaze a já mu jasně řekla, že si to klidně zvládnu udělat sama.
"Tak dobře.. tak trucuj..." oznámil mi a odešel spát.

Asi mě to mělo naštvat, ale dostavil se hluboký pocit klidu. Proč si to neužít? Kuličky na zemi vypadaly jaké malé sněhové závěje, stromeček čekal v garáži, Mikuláše pro děti jsem nachystala...dala jsem si vodu na čaj a sypala dál.
Kuliček na zemi přibývalo a pocit romantiky vzrůstal. Spousta jich zůstala roztomile uchycená statickou elektřinou na průhledných sáčcích, a tak jsem je roztrhala, vytřásala ven co šlo a fascinovaně sledovala jak se pořád drží při sobě a pohybují se společně směrem dolů. U čtvrtého pytle už jsem sypala dovnitř i vedle, však čert to vem, pak to zametu!

Před otevřením pátého jsem se rozhodla dostat dovnitř závěje.
Byl to i strategický tah, když se vrátí Tomáš, uvidí to čisté, pracovní prostředí, po obědě uklizeno, na zítra uvařeno, hotová Rettigová, a navíc jsem tu práci zvládla sama, s úsměvem, s čajem u ruky a s dokonalým make upem. Všechno bylo skvělé až na jednu věc. Ty kuličky z pekla.

Pokoušela jsem se je zametat. Obalily smeták bílým závojem a stejně tak lopatku. Místo aby vytvářely hromádky, lepily se mi na ruce, při každém pokusu o nametení na lopatku odskakovaly i třicet centimetrů daleko. Zpočátku mi to přišlo fascinující, ale když jsem se podívala po obyváku, zaplaveném tou bílou katastrofou, měla jsem dost nepříjemný pocit v žaludku.
Diskrétně jsem si došla pro vysavač. Pekelné kuličky se nalepily po celém vnitřku vysavače, kolem filtru, ale na vysypání skoro žádné nebyly. Ty co v plastové nádobce byly, zase vysypat nešly. Držely uvnitř tou milou, statickou elektřinou a se slzami s očích jsem je aspon vypláchla.

Třicet kuliček plavalo v umyvadle, tři sta se vysypalo z hubice vysavače a další tisíce tiše ležely v našem pocukrovaném obyváku. Díky vzduchu z vysavače se dostaly i na původně odlehlá místa, a moje pokusy o samosběr, zametání i další vysávání je jen rozesílaly dál a dál.

Nakonec jsem je v jakémsi záblesku inteligenci pokropila vodou. Kropila jsem jako kdysi dávno venkovské dívky prádlo, velké kapky, a všude, pokropila jsem většinu obyváku, opláchla jsem smeták i lopatku a po hodině snažení se kuličky konečně daly dát zamést. Připadala jsem si jako naprostý genius. Zbavila jsem se většiny pohromy, zbytek navlhlých kuliček už se dal vysát; Tomáš se probudil a přišel čas přinést nahoru stromeček.

Byl ještě horší než jsem tušila. Zkroucený, otrhaný, prořídlý. Hodili jsme ho do auta a jeli zpátky. Pohádali jsme se. Vyměnili ho. Rychle ho hodit domů, a Tom jel pro děti. Já jsem zametla stopy, aby byl fakt od Mikuláše, nachystala jsem svíčky, dekorace, dobrotky pro děti a jeden sáček pro Toma. Ráno kvůli nám vstal, nosil, měnil, zajel pro děti...a bože, mám ho ráda. Zaslouží si to. Mám ráda když je překvapený, když můžu udělat něco co nečeká; a těch pár věcí od Mikuláše... těšila jsem se, že se usměje.

Tom překvapení ve fialovém sáčku potěšilo. A usmál se. A dal mi pusu! Děti měly z Mikuláše tu pravou, dětskou, nefalšovanou radost. Junior se sice nejdřív politoval, protože " jsem spadl na beton a rozbil si koleno a roztrhl kalhoty. Nejdřív jsem neplakal moc, ale když jsem viděl ty kalhoty tak trochu a když jsem viděl tu krev, tak to už jsem brečel fakt dost mami!", ale čokoládka a mandarinky ho nakonec rozveselily. Princezna vesele prskala čokoládu do balonků a volala děkuji Mikuláši,
"Máš čisté čížmy?" narušil najednou pohodu Tomáš z gauče. Jako provokaci jsem tomu nerozuměla. Moje čižmy jsou určitě čistší než jeho čižmy, že, a on to dobře ví "Jasně.." odpověděla jsem nechápavě.
"Tak sa chod pozriet.." doporučil mi.. a mně to došlo. A taky že jo. Pistácie, obrovský čokoládový medvěd a v druhé botě pivo. Nejhezčí Mikuláš! :) Jen už nikdy nechci vidět polystyrenové kuličky. z pekla.

A příště víc o dětech.. fakt  :)

1 komentář:

  1. No něco mi to připomíná,tohle se u nás děje pokaždé, když plním náš vak kuličkama :-)))

    OdpovědětVymazat