čtvrtek 30. října 2014

Před Halloweenské zápisky...

Podzim ve Francii pořád není opravdový podzim, rozbíhá se sice do spousty teplých barev, ale počasí se drží na solidních minimálně dvaceti stupních, slunce nehřeje, ale pálí, a díky tomu, že máme dva týdny prázdnin, ani nevíme, že je ráno chladněji.

Jako náznak nadcházející zimy a blížících se Vánoc (které Princezna zuřivě odpočítává, co jí počty a la Kopčem stačí) dorazil první vánoční katalog. Junior si pragmaticky vybral tři věci, vcelku drobnosti, zatímco Princezna to pojala ne jako "co si přeji k Vánocům" ale jako "co ještě nemám". Zaškrtala proto v podstatě veškerou předraženou i slevněnou nabídku vánočních radostí; a většinu "dálešků" tedy Ježíšek vybere sám.

S Ježíškem máme dost problém. Ne že by nám to holé novorozeně něco provedlo, nenosilo dárky nebo snad děti nějak nezvládaly vzít v potaz existence Jezulátka i Pere Noela najednou; problém je úplně jinde. Junior stále věří. Jeho dětská, neotřesitelná víra, jeho jiskřičky v očích mu nesebraly ani děti ve škole, které mu samozřejmě řekly, jak se to doopravdy s tím Pere Noelem má.
"Já ti věřím mami" položil mi bezelstně ruku na rameno, když jsem nenápadně v září vyzvídala co děti a Pere Noel. "A taky by nemohl zvládnout zazvonit zvonečkem když v tom obyváku nikdo není!" dodal radostně a já proklínala všechny své pletichářské akce, kdy jsem stáhla zvonění zvonečku do počítače a ten se spustí až po jisté pauze, kdy se dospělý, po pečlivém umístění dárků na svá místa, už dávno vrátil do rodinného kruhu.

Jeho vírou neotřásly ani loňské Vánoce. Děti byly u jídla jak z reklamy, všechno do nich spadlo jako Němci do krytu; a tak jsme se odebrali hrát společenské hry, aby Ježíšek mohl v klidu přijít.
Mně se nechtělo přenášet horu dárků prakticky ve tmě z vymrzlého balkonu pod stromeček, rozsvěcet svíčky a pak je na poslední chvíli předělávat, aby nechytl stromeček a pálit si u toho ruce voskem. A tak jsem ráda roli štědrého dítěte přenechala Tomovi.
Tom zmizel, zanedlouho přišel s tajemným úsměvem a svěřil se mi, že i otevřel okno jak Ježiško odešel. Děti se naštěstí - ač v absolutní tmě - hrnuly k dárkům, takže mou poznámku, že Ježíšek sice otevřel okno, ale zapomněl zapálit svíčky a prskavky, stejně jako Tomovu jadrnou odpověď, naštěstí přeslechly.

Když se po hodině nějakou strašnou technickou chybou znovu pustil vánoční zvoneček; Junior vypadal trošku překvapeně, ale ani to bohužel jeho vírou neotřáslo. Tak uvidíme co letos.



V podzimní Francii nám začíná spousta gastronomických orgií. Přes kaštany, vína, jablka a mošty,přes dýně, nejen na zítřejší Haloween, se vždycky dostaneme k ústřicím. 95% ústřic evropské produkce pochází právě z Hexagonu (tak se říká Francii, kdyby náááhodou někdo nevěděl), takže je jasné, že to není jen tak. Ústřice opravdu mají chutnat jako "když políbíte moře na ústa", mé pocity byly zezačátku podobné těm, když jsem se topila v moři, ale k té chuti se musíte projíst. My budeme mít šanci v sobotu v Solignacu, kde bude ohromný svátek ústřic a vín. Já už preferuju jednoduchost, žádný citron, žádný pepř; jen ta slizko-slaně-sladká (ted jsem nikomu chutě neudělala, je mi to jasný) pochoutka v luxusním kamenném obalu.

Užíváme si také hokejovou sezónu. Limoges zatím vcelku vyhrává (ač jim Tom věští brzký pád) na zápasy chodí pořád kolem tisícovky lidí (což je hotový Woodstock) a moje děti v dresech zuřivě fandí. Já se těším až konečně zařadí do nabídky i svařák, je to taková přeslazená, málo kořeněná spíše hmota než tekutina, maličký decilitrový kelímek za dvě eura, ale protože jsem z rodiny kde i Bromhexin jsme pili s chutí, dám si ráda.
Minule byl k ochutnání aspon maličký dortíček, původně dort ve tvaru puku, vyvedený místním sponzorem cukrářem, pečlivě rozkrájený na malé kousky, lákající k ochutnání drobným světlým piškotem, vysokou čokoládovou pěnou a tenkou polevou. Princezně upadla po překonání prvních schodů čokoládová čepice z dortíku na zem, kde ji okamžitě rozšlapali kolemjdoucí a holčička se zoufale rozplakala.
Zacpala jsem jí pusu zbytkem svého dortíku (sice nesmím mouku, ale v čokoládě prý nebyla, takže díky mé vrozené žravosti jsem si jeden vzala a ojedla vršek) a připomněla jí, že nahoře si sedne a dopapá svůj zbytek. Nedopapala. Spadla na třetím schodu a rozdrtila korpus dlaničkou na světlou hmotu. Plakala, ale vyjídala rychle ze země zbytky dokud jsem ji neodtáhla. Vrozená žravost bude asi opravdu vrozená.


2 komentáře:

  1. Hexagon neznám :-))) Ústřice je jedno z mála jídel, která mě nelákají, ale fakt je, že kdysi jsem se projedla i k olivám :-) Ta moje "princezna" (téměř osmiletá) zaznamenává svá přání v katalogu úplně stejně. Naštěstí jsme dělali o víkendu úklid v jejích hračkách, vyskládala se jich fůra do nových poliček, tak dnes ráno seznala, že toho má fakt hodně :-)))) Ale ona si beztak přeje od Ježíška hříbě a skládací stáj. Obávám se, že letos se to provalí :-))) Tohle Ježíšek nedá :-)))

    OdpovědětVymazat
  2. Ještě taková poznámka k ústřicím, kdo má tréning v pití syrových vajec, nebude mít potíže ani s chutí ani s konzistencí :-)
    T.

    OdpovědětVymazat