pondělí 29. září 2014

Září v Limoges

V září jsou ve Francii důležité dvě věci:
Tou první je La rentree, což je ekvivalent amerického "back to school" a v češtině se to asi stále nijak přeložit nedá. Prostě návrat do školy.
Tou druhou je "Foire aux vins" což je taková milé předvinobraní, ve všech obchodech jsou vystavené a slevněné lahve značek známých i neznámých; záplavy lahví se valí i ze všech letáků, billboardů a rozhlasových reklam. Účel je jasný, zpříjemnit to "rentree" rodičům jak se jen dá a dostat je do obchodu, kde mohou nakoupit zapomenuté školní potřeby. Tedy tak to aspoň vidím já.

Třetí věc je podstatná jen u nás, ale o to důležitější: Juniorovy narozeniny a Princeznin svátek. Princezna sice ječela, že nechce svátek, ale taky narozeniny, ale vysvětlily jsme si že i na svátek dostane "dálešky" a tak se uklidnila a těšila se.
Junior zase počítal, kolikrát narozeniny oslaví: měl oslavu v Čechách, potom s babičkou a dědečkem z Francie, potom s námi, zvlášť s tatínkem, jednu bude mít ještě ve škole a jednu měl s kamarády v Laser Game. Byl z toho úplně ohromený a přepočítávali jsme to spolu několikrát týdně.
K narozeninám dostal především spoustu dárků od prababičky. Moje babička, jeho prababička je úžasná, vkusná, vtipná a prostě dokonalá dáma, která mimo jiné nerada mluví o svých případných problémech se zdravím. Když mi napsala k narozeninám v červnu smsku o pár dnů dřív, byla jsem z toho rozhozená - babička nezapomíná a prakticky se neplete - ale netušila jsem, že si myslela že umírá.
Stihla mi tedy napsat přání a v horečkách se potácela Zlínem, kde dětem nakoupila dárky k narozeninách i Vánocům, "aby na ni děti měly památku". Z umírání se nakonec vyklubal zánět štítné žlázy, takže babička nám zase ožila, ale taška dárků zůstala. Já jsem k tomu tedy doplnila už jen jeho vysněný mobil; a Junior i Princezna slavili a zářili.

Svůj den zakončil můj už devítiletý chlapeček ve vaně, ze které přišel s pláčem a ve ruce držel půlku předního zoubku. Uklidnila jsem ho tím, že se to dá přilepit a že aspoň na tu oslavu nikdy nezapomene; a tak klidně usnul a druhý den jsme se zoubkem v obálce dorazili k jeho zlaté zubařce, která mu ho opět přilepila.
Princezna sledovala pozorně celou proceduru a zajímala ji jen jediná věc: "bolí ho to??" ptala se mě krvelačně a na negativní odpověď reagovala  znepokojeným vrtěním hlavy a lehce rozladěným "trochu musí..."

Nevím jak je to s pořádáním dětských oslav v Čechách, ale tady je to povinnost. Počet pozvánek obdržených během roku ukazuje každému dítěti jak na tom je s oblíbeností; a pak je samozřejmě povinnost pozvat svoje kamarády na svou oslavu. Junior má novou třídu, kde skoro nikoho nezná, ale staré kamarády pořád potkává na školním dvoře, takže nakonec jsme složili asi desetimístný seznam jmen, kam pozval i dvě holčičky. Bohužel, na svou přítelkyni zapomněl.
Ne tak ona.
Když jsem druhý den hledala Juniora a jeho věci na školním dvoře, už u mě stála, dala mi pusu na tvář, posunula si brýlečky na nosíku, a vážně mi řekla "Tobias mě nepozval na oslavu!" Mně se udělalo lehce mdlo, protože mi došlo, že jsme na tu holčinku vážně zapomněli. "Beruško Tobík asi neměl dost pozvánek, ale určitě tě chtěl pozvat. Musíš přijít, dobře?" uklidňovala jsem ji a gestikulovala na Juniora, at jde k nám. Rozzářené dítě přiběhlo, sbíralo na zemi aktovku, bundu, šálu a já mu řekla že jsme zapomněli pozvat Leu. "Nezapomněli mami, já ji prostě nepozval, to by ji nebavilo" oznámil mi Junior, díkybohu česky.
Dost rázně jsem mu česky vysvětlila, že to si přece nemůže ani myslet ani říkat, když tam Lea jít chce a tak jsme druhý den donesli ještě jednu pozvánku a Lee za brýlečkami zase zářily oči.

Junior toužil už druhý rok zase po oslavě v Laser Game, která naplňuje počítačové střílečky v reálu; ve svítící vestě a s laserovou pistolí běháte po setmělém bludišti a střílíte nepřátele; a přesně tam jsme ten chumel rozjívených dětí pozvali. Připadala jsem si spíš jako krotitelka, než jako matka; a když konečně zmizely v bludišti, nachystala jsem dort, zhroutila jsem se nahoře na sedačku a snažila se vytáhnout z obsluhy na jakých drogách jsou, aby tam vydrželi deset hodin denně. Po návratu Junior sfoukl svíčku, děti se pustily do dortu a překřikovaly se a volaly na sebe... a jedno místo ale bylo volné.
"Někoho nemáme zlato" dřepla jsem si u Juniora znepokojeně "Přemýšlej rychle kdo nám chybí...."
"Lea mami, asi s námi nešla nahoru" došlo Juniorovi a tak jsme spolu vyběhli zpátky.

Laser Game je dost rozlehlá, můžete tam jezdit na závodničkách, motorkách; je tam spousta sálů. Proběhli jsme sály, záchody, ale marně.
Po chvilce bylo jasno: musí být v bludišti. A tam opravdu byla, malá kudrnatá holčička na nás namířila pistoli hned jak jsme se objevili, ale z lehce roztřesené bradičky bylo jasné, že nás vidí ráda. Sundali jsme ji vestu i zbraň a vzali ji k dortu; kde si Junior neodpustil poznámku "Já ti říkal že jí to nebude bavit!"

Zbytek oslavy šlapal jako hodinky, děti mu daly krásné dárky, pán jim přišel říct výsledky (a Junior skončil druhý, což komentoval slovy "Pro mě je to jako první místo!") a rodiče si je živé a zdravé a bez větších traumat zase rozebrali.

A pokud si aspoň matně vzpomínáte na soutěž o "nejlepší květinovou výzdobu", tak já jsem na ni naprosto zapomněla. Částečně i proto, že Tomáš vyrobil během našeho pobytu v CR z květin suchou vazbu, a vzkřísit je mi trvalo asi deset dnů; a taky proto, že to je prostě nebetyčná kravina.
To ale jen do včerejška, kdy mi přišel dopis, kde nám "se ctí a radostí" oznamují, že jsme "laureáti ceny o nejhezčí květinovou výzdobu".
Smích nás přešel, když Junior trval na tom že tam prostě musíme jít. Tomáš se snažil tvrdit že on bude určitě pracovat a i kdyby nepracoval, tak tam nejde, ale po deseti minutách psychického nátlaku jsem ho přesvědčila a jdeme na předávání všichni. Celou svou duší doufám, že nic nevyhrajeme a nebudeme muset přebírat nějakou cenu. Kdyžtak poděkuju mamince, celému světu a budu si přát světový mír....tak nějak se to dělá, ne?

V posledním článku jsem vychválila počasí; jak je krásně, letně, horko... tak to byl přesně poslední krásný den. Strašně se ochladilo, zatáhlo; a jedno ráno jsme měla lehce namrzlé sklo. Pomalu začínám vyndávat zimní věci z garáže... Tak ještě aspoň to babí léto, prosím....

2 komentáře:

  1. Škoda, že ta zlevněná francouzská vína nedosáhnou až sem k nám, myslím, že bych chodil do obchodů nejenom kvůli zapomenutému ořezávátku :-))
    T.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak tak,též bych to uvítala:-))..nejvíce mě ovšem pobavilo,že 9letý klučina svou dívku nepozve na narozeniny,že ji to prostě nebude bavit,aniž by se zeptal,ale omlouvá ho věk..ovšem když tak někdo uvažuje v 47letech,tak to je na pováženou...dobře jsi to juniorovi vysvětlila,snad se poučí a vyvaruje se nepříjemnostem do budoucna:-))

    OdpovědětVymazat