malá story ze života.
Před čtyřmi dny, v manželově starém dětském pokoji jsem se snažila dosta z pokoje maximum hmyzu, který se během odpoledne v podkrovní místnosti usadil.
Po chvilce byli všichni záškodníci venku, kromě berušky, která vždycky kousek popoletěla a sedla si, chytit se nedala, zabíjet jsem jí už vůbec nechtěla a už jsem nevěděla co s ní.
Nakonec si sedla na manželův polštář, který jsem opatrně vzala a snažila se berušku vyhodit z okna.
Nějak jsem ale vyhodila celý polštář, což mě zaskočilo.
Ztuhla jsem v pozici a čekala na "aaaaaaa", které by se mohlo ozvat pokud by to zaskočilo i někoho dole, ale bylo ticho, běžné povídání a cinkání sklenic, takže jsem pojala plán A, tedy vyplížit se ven, nenápadně vzít polštář a zase se vplížit zpátky, protože vysvětlovat, že jsem vyhodila polštář z okna a proč, mi přišlo zbytečné.
Podívala jsem se ven, abych byla perfektně připravená a věděla, kam polštář přesně dopadl, ale to jsem ztuhla podruhé, protože dopadl na střechu a zachytil se u okapu.
Zkoušela jsem na něj dosáhnout, ale byl ale moc daleko a okno je dost vysoko, takže jsem toho nechala a musela jsem se jít dolů přiznat.
Dole jak jsem předpokládala, situaci nikdo nechápal.
"Proč jsi vyhodila polštář z okna??" divila se tchýně. "Nesedí Ti? Chceš jiný?"
"To je Manželův... a byla tam ta beruška, přece!"
Manžel se tvářil dotčeně "A proč jsi vyhodila zrovna můj??"
Tchán naštěstí nic neřešil, donesl hrábě a po chvilce spadl polštář do hortenzií, manžel ho s ublíženým výrazem sebral a šli jsme spát. A když jsme si lehli, na tom střešním okně seděla ta mrcha beruška. Přísahám.
Hrábě nechal tchán u terasy demonstrativně až do našeho odjezdu, že prý se mnou nikdy neví. Tak já nevím.
No a malé shrnutí, jsme zpátky v Limoges - strašně jsem se těšila, asi už budu navždycky rozpolcená mezi více domovy, vždycky se budu cítit jako doma v Čechách, ale doma je hlavně tam, kde mám rodinu a svoje věci a to už v Čechách není, takže odjezdy i příjezdy jsou takové hořkosladké.
Baví mě ta vůně u nás doma, vůni jiných domovů cítím, ale svého ne, tedy pokud se nevracím po delší době, a tak si to užívám a očuchávám tu naši vůni domova, vůni pracího prášku, levandule, pačule a bůhví čeho ještě.
Dala jsem první pomoc kytkám - kupodivu většina přežila bez úhony, asi je to tím, že po sedmi letech, kdy občas stráví víkend, týden nebo víc jen s manželem, prošly květiny tvrdou selekcí a přežily jen nejsilnější druhy.
Beznadějně zašel asi jen citroník, ale zase se manželovi podařilo místo něj vypěstovat v hlíně houby.
Polouschlé kytky venku, které manžel nechal svému osudu a přírodě napospas, jsem vcelku vzkřísila, už zase natahují malé zelené ručičky, jak prosí o víc vody, a taky k nám přišel ježek, který mi buď zadupal nebo sežral petržel, chodí pořád na to samé místo a to přesně tam, kde jsem se dvakrát pokusila petrželku vysadit. Manžel se bál, že ho zase budu chtít vážit a krmit, ale vysvětlila jsem mu, že to až na podzim, kdyby nevyrostl.
Krmit jsem tento týden chtěla jenom nás, úžasná Brigitte nám poslala salát ze zahrady a brambory, úžasné červené brambory, které chutnají tak jako žádné jiné. A to já nejsem ani "bio", ani milovník brambor, ale tyhle jsou...!
Upekla jsem je najednou s kuřetem na tymiánu (ten mi tady krásně roste) a s tím domácím salátkem to byla božská mana. A jak si pak vzpomněl u plného talíře manžel ".. chyběla jsi mi"
Takže jsem asi zase doma.. :)
Nejen pro Vás všechny kterým bych tak moc ráda psala jednotlivě jak se nám ve Francii žije, ale nestíhám to..
středa 22. srpna 2012
sobota 18. srpna 2012
.. po měsíci v čechách :)
už Vás
zdravím z Francie, sedím v manželově pokoji z dětství (s
výhledem na hřbitov, ale jinak krásné místo, fakt) a bavím se
tím jak tady všechno najednou vypadá francouzsky - s levandulí
pod okny, hortenziemi vyplňujícími místa kam levandule zatím
nedosáhne, modrou oblohou, spoustou vína a celou širokou rodinou,
která se proměnlivě schází a rozchází, aby nás co nejvíc
viděla.
Cestu přes
čtyři země (to už dělá dojem!) jsem zvládla za dvanáct hodin
cesty, auto jsem naložila skoro až po střechu, také jsem
kapitulovala a připoutala i tašky na místě spolujezdce, protože
Toyotka nemohla pochopit, že tam nikdo nesedí, jen bordel, a pípala
a pípala.
Děti taky
občas pípaly, ale když to shrnu, byla to jedna z našich
nejklidnějších cest, cestou jsem vyzvedla na benzínce v Plzni
ještě tašku dobrot pro mou úžasnou českou kamarádku v Limoges
a tím pádem poznala i její stejně úžasné rodiče; do Německa
jsme tedy vjeli rozesmátí a tak nějak nám to vydrželo až do
cílové destinace.
Nebyly ani
žádné velké excesy, jen jsem polila juniorovi benzínem nožičky,
bouchla jsem se do hlavy o značku, jednou přijela na benzínku
protisměrem (jsem se divila že všichni tak zírají) a dvakrát
jsem na sebe vylila pití (jednou díra v silnici a jednou nečekaná
« stau »)
Kdo mě zná
dobře ví, že to je luxusní bilance.
V Německu jsem
také osvěžila své jazykové znalosti jako "danke, ja ja,
sieben" (brali jsme na sedmičce) a s uspokojením jsem konstatovala,
že jsem na tom tak jako před osmi lety, kdy jsme v Německu šest
měsíců napůl bydleli.
Což znamená
že chápu základní věty a odpovídám souborem svých několika
základních frází a kraťounkých vět – jako « das
stimmt », « alles gute », « naturlich »,
« wunderbar » a « wunderschon » (oboje od
kolegy Viktora, který mi při památné cestě do Humpolce vyprávěl
v detailech o prehistorickém německém péčku) « noch einmal
(ze stejného zdroje), « ich komme, ich komme » (bez
komentáře) a jedním z výchozích zdrojů je i básnička ze školy
Eins,
zwei, Polizei
drei, vier, Offizier
fünf, sechs, alte Hex' (pro mladou generaci - stará čarodějnice)
sieben, acht, gute Nacht!
neun, zehn, auf Wiedersehen!
drei, vier, Offizier
fünf, sechs, alte Hex' (pro mladou generaci - stará čarodějnice)
sieben, acht, gute Nacht!
neun, zehn, auf Wiedersehen!
Básničku
jsem až na oficíra zužitkovala do posledního slova.
Ze
školy si pamatuju i větu « ..aber das Bauer jagte sie weg »,
což znamenalo tuším že « sedlák je ale vyhodil »,
která je mi až do dnešních dnů k ničemu.
Mým
esem v rukávu bývala věta « du bist aber neugierig » -
« ty jsi ale zvědavý/á », kterou jsem končívala
konverzaci po vyčerpání mé slovní zásoby.
V
Německu jsme tenkrát bydleli v Mannheimu, v maličké garsonce sto
metrů od středu města, které má tvar podkovy a v níž jsou
mřížkovitě rozmístěné ulice, krásně pravoúhelně, jedna
jako druhá; identifikaci míst navíc znesnadňovalo označování
ulic a domů – žádné názvy, jen čísla a písmena.
Manžel
v té době žil v Německu už dva roky, takže ho sousedé znali; a
mě jako novomanželku z východu s podezřele rostoucím břichem
nemohli přehlédnout.
Byli
moc milí a velmi nesprávně si mysleli, že rozumím a mluvím
německy. Má ochota ke konverzaci byla totiž velká a zastřela i mou
skoro nulovou slovní zásobu a fakt, že polovině vět vůbec
nerozumím.
Vycházela
jsem třeba z domu a přidala se ke mně sousedka, milá padesátiletá
paní z patra pod námi, se kterou si dodnes vyměňujeme vánoční
pohledy.
Přes
úsměvy a « wie gehts » jsme se přenesly lehce, načež
následoval dotaz jak se má dítě.
« Alles gute! » vytáhla jsem s úsměvem první frázi.
« Alles gute! » vytáhla jsem s úsměvem první frázi.
Sousedku
to přimělo k vyprávění o svých, už dospělých dětech,
nerozuměla jsem sice zdaleka všemu, ale mé « ja, ja,
naturlich » ji potěšilo.
Po
chvilce stočila hovor k paní na úklid, která udělala něco s
tepichem, vypadala naštvaně a rysy jí ztvrdly.
« Sie
ist eine alte Hex! » souhlasila jsem a sousedka se překvapeně
zastavila a zeptala se mě, jak bych situaci řešila já.
Projela
jsem své jazykové znalosti, pochopila že jednoslabičně už
odpovědět nedokážu a že nastal čas se rozloučit.
« Du
bist aber neugierig! » zahrozila jsem jí prstem a s « auf
wiedersehen » odbočila rychle do první uličky.
Podobný
problém jsem řešila i s manželem a jeho rodinou. Všichni získali
nesprávný dojem že jim rozumím (ale to jsem nerozuměla vůbec, i
přes čtyři roky « studia » francouzštiny) a ani jsem
se většinou nesnažila mluvit, byla jsem ochromená svou špatnou
výslovností a studem nad proflákanými čtyřmi roky na střední
škole.
Pamatovala
jsem si sice pár frází, ale byly ještě méně použitelné než
ty německé – víceméně se omezovaly na « kde je tužka ? »
« na stole, na židli » a pak na Michela.
Z
první lekce mi navždy utkvělo že « Michel est a
Paris » (Michel je v Paříži) a i když jsem ke své úlevě
zjistila, že jednoho strýčka Michela skutečně máme, nebylo to k
ničemu, protože do Paříže nikdy nejel.
Celá
manželova rodina ale pevně věřila, že francouzsky rozumím, jen
nechci mluvit; a když mi jednou tchýně hrdě a láskyplně říkala
že ví, že jsem tak chytrá a všemu rozumím (což mi přeložil
manžel) a já pak plakala na záchodě, že jsem úplně blbá a že
mě určitě nebude mít ráda, až to zjistí, došlo mi že bych
taky mohla přestat plakat a začít se francouzsky učit.
Což
bych měla udělat asi i s němčinou, kde stagnuji na stále stejné
úrovni.
A
taky se španělštinou, protože moje švagrová právě tráví
víkend u rodiny svého přítele někde na Kanárských ostrovech a
zdá se, že můj budoucí švagr bude Španěl.
Škoda
že to nedopadlo s původním přítelem, to byl totiž Rumun; a i
když je celá moje francouzská rodina na mě hrozně pyšná, jezdí
do Čech a dokonce se učí i česky, Rumun v rodině by mě rozhodně
posunul na prestižnější pozici, alespoň v očích široké
veřejnosti :)
Tak
tolik mé lingvistické zamyšlení, zbytek zase příště, teď
letím na apero... nejsou tady ty zvyky krásné?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)