neděle 22. ledna 2012

Fotoblog - Mont Doré, Francouzské středohoří (nedělní touha po sněhu)

I když v Limoges prý i někdy sněží, zatím nenasněžilo.
Junior marně vyhlížel vločky a vzdychal, že jsme měli zůstat v Čechách, dokonce i mně se zastesklo; a protože bydlíme na samotném začátku Francouzského středohoří, "Massif Central"; bylo jasné že dvě hodiny jízdy od nás, na vrcholcích okolo Sancy (Puy de Sancy měří slušných 1886m) bude sníh. Nebo by měl být.
Puy de Sancy je zároveň nejvyšší vrchol a celé pohoří má rozlohu 80000km čtverečních, což je dokonce víc než celá Česká republika (tím se nechci chlubit, to je prostě fakt).

Bylo to velmi rychlé rozhodnutí v neděli ráno, pak následoval pokles morálky, který byl ale rychle vyvážen litrem svařáku nachystaného v termosce. Předpověď počasí slibovala nádherných 5 stupnů a slunce; Limoges a okolí bylo celé pokryté jinovatkou, ale čím víc jsme se po dálnici blížili na jih, k Brive, tím tepleji bylo, a manžel začal vypadat dost skepticky.

Při zastávce na odpočívadle jsme viděli i z nepochopitelného důvodu rozkvetlé tři pampelišky a manžel se začal šklebit a pochybovat, jestli vím co dělám.
Ale věděla jsem!


Původně to vypadalo stejně impozantně jako když se blížíte k Alpám, bez dechu čekáte na další dech beroucí scenerie, ale brzy jsme zjistili, že tohle už je jako "všechno".


Většinou to fakt vypadalo jako jaro... a čím víc jsme se blížili..


tím víc jsme ztráceli naději (a tím víc jsme se smáli)


ale mělo to rozhodně svou poezii...takovou  jarní..



Náš vjezd do městečka, které jsem vybrala jako nejlepší pro zimní radovánky nesliboval nic dobrého...
"Blondýna..." šeptal si manžel smutně při tomto pohledu, a já mu za konstantně projevovanou nedůvěru slíbila na večeři brokolici (což jsem splnila)

Pán v tričku trošku otřásl pravda i mou důvěrou v aktuálnost sněhového zpravodajství...

Ale pak se nad městečkem objevilo TOHLE! Našli jsme sníh!

Když muži oblékají děti... princezna strávila několik hodin v punčoškách s protiskluzem (to vem čert) a s mašličkou (to už asi tlačilo)

První setkání se sněhem...
"to pálí! to bolí! neci snich!"
Zato junior se sněhu nebál a řádil s chutí, zatímco tatínek popíjel "na krásu našich koní....
...a sílu našich žen"

Pokus o společnou fotku s nespolupracující princeznou..
A tohle uvidíte když při opalování na polozasněžené louce pootevřete oči.. :)

čtvrtek 12. ledna 2012

V Novém roce vše při starém..

ačkoliv věřím tomu že "jak na Nový rok, tak po celý rok" platit nebude.

Nový rok jsme strávili s princeznou, která měla čtyřicítky horečky a vypadala dost hrozně, na pohotovosti, ta tady má trošku lidštějští formu v podobě civilně oblečené lékařky v klidné ordinaci. Ta prohlédla dítko, skásla nás o pár desítek euro, napsala nám antibiotika a jeli jsme hledat otevřenou lékárnu.

Naštěstí už je v pořádku a obě děti jsou (ač pekelně náročné) "adorables", princezna se byla podívat v jesličkách (málo dětí, spousta tet, krásný nový dům) kam by mohla na dvě hodinky jednou, dvakrát týdně zajít a já bych mohla aspoň sama v klidu nakoupit (k radosti celé komunity).
Princezna uz dlouho avizovala ze "nece deti" a opravdu nechtela, tiskla se mi k noze a podezrivave se divala na deti co si hraly v prostorné, světlé herně.
Při odchodu se radostně loučila s "tetou", posílala jí pusinky, způsobně volala "au revoir" a teta ji označila za "tres belle a tres mignone".
Už venku princezna odmítla jít k autu stojícímu na dohled a poté, co jsem řekla že ji neponesu se svalila na zem, hryzala trávu a hystericky ječela.
Celou scénku bohužel sledovaly za oknem tety (obávám se že teta A řekla tetě B ať se jde podívat na to roztomilé, hodné dítě) a tak jsem zvědavá jak nás budou vítat příště.

Junior mě pořád překvapuje svým myšlením a touhou se učit (v tom je velmi podporován školou, dnes se učili sluneční soustavu) a minule mě rozesmál svou poznámkou v koupelně "To je zajímavý, mami, jak rostu, tak se pořád měním. Ale je to dobře, protože kdybych byl starej, třeba by mi bylo dvacet a vypadal bych takhle tak by to bylo fakt strašný."

A princezna mě zaskočila svou žádostí o večerní písničku - většinou si přála hity jako "Já mám koně", "Holka modrooká" nebo odvážnější "Jede jede mašinka".
Dnes jsem jí nesla do postýlky (vždycky se na mě vážně dívá a říká že "nece") a já se jí snažila nadchnout večerní kulturní vložkou.
"Zazpívám Ti písničku, chceš?"
Princezna zakývala hlavičkou "dobze..waka waka eeee eeee!"
To dítě se shlédlo v Shakiře, "Waka waka" jí pouštím tak desetkrát denně (a kdybych se ji nesnažila odlákat na jinou aktivitu bylo by to mnohonásobně víckrát) a vždycky když se tam objeví Shakira poprvé, otočí se na mě jestli tu krásu taky vidím a pak mává ručičkama, tančí, zpívá a je prostě štastná. Píseň je to vcelku neškodná, tak to nějak nemoderuji; junior má teď zase oblíbenou "Kocábku" od Spiritual kvintetu, ani nevím jakou náhodou jsem jí pustila, ale od té doby ji chce denně a díky Kocábce jsme i prošli velkou část Starého zákona, junior zná Ararat, "bratry rodné" a je v této oblasti dokonce vzdělanější než manžel, křesťan


Což mi připomíná Štědrý Den, tak ještě zpátky k němu: původní plán zněl jasně: nesmí projet krocan; tedy že uděláme kapra a bramborový salát.
V Čechách bývaly Vánoce spíše ve francouzském stylu, tak proč si tady nepřipomenout domov jinak než pravými svíčkami, babiččiným porcelánem a cukrovím?
Postupně jsem ale od myšlenky upouštěla, bramborový salát nikomu kromě mě nechutná; kapra tady neseženu (a ani já ho moc nemusím), takže jsem manželovi referovala asi deset dnů před Vánoci že zůstaneme u našich zvyků a nic měnit nebudeme.
Manžel smlouval a prosil a pak byl upřímně zoufalý, protože to znamená také to, že vaří on.

Než se někdo dojme jak mám úžasného chotě, avizuji že vaří POUZE na Štědrý den, protože si přál francouzské Vánoce a ač já  jsem neměla nic proti, rodinnému receptu napsanému francouzsky jsem tehdy prostě nerozuměla.
Také jeho neznalost pracovního procesu i surovin byla dost zřejmá, první Vánoce se stále snažil osmahnout kaštany na pánvi a po chvilce boje s vlastní hrdostí přišel za mnou "Mně připadá že se to nemění, nemám zavolat babičce? Říkala že se rozvoní, změní barvu a změknou.."
Dívala jsem se na hnědé skořápky v másle a navrhla mu, že babička asi myslela že to pozná až je oloupe.
"Jo to se loupe!" rozzářil se manžel. "Já jsem si říkal když jsem ochutnával že je to furt nějaký tvrdý.."

Od té doby ale ušel už cesty, už vařil asi sedmkrát. Ale tentokrát jsem na Štědrý den - jak jsem avizovala - zařadila do menu ústřice.
Měla jsem špatné tušení že rodina nebude nadšená, tak byly vyloučeny ze slavnostní večeře a měly ozvláštnit večer jen coby předkrm před lehkým obědem.
Manžel to nijak nekomentoval až do chvíle kdy jsem rozzářená (já jsem na Štědrý den vždycky rozzářená, nejen proto že nevařím) vběhla do koupelny.
"Otevřeš mi ty ústřice, cheri?" požádala jsem ho.
Manžel položil pastu a otočil se konsternovaně ke mně.
"Otvírat ústřice??? Já?? Proč JÁ?"
"No jsi muž a Francouz, to tě kvalifikuje dost.." sečetla jsem jeho momentální kvality.
Manžel zaúpěl a přemístil se do kuchyně, kde jsem už já i děti čekala na zahájení obřadu.
Nad mísou s ústřicemi si znovu povzdechl a otočil se k nadšenému publiku.
"..tak jo, jen mi řekni jak se to dělá.."

Díky čemuž jsme strávili půl hodiny s youtube a shlédli spoustu videí na téma "první pojídání ústřic" (junior byl v extázi) "jaké existují druhy ústřic" a konečně i "jak otevřít ústřice"
Všechny bohužel začínaly tím že "vezmeme speciální nůž na ústřice" a manžel vypadal čím dál bezradněji. Nakonec se zavřel v kuchyni se třemi ostrými noži, dvěmi příborovými noži, dal mi školení, že až budu příště chtít ústřice tak mám sakra koupit nůž a rukavice, a zmizel.

Dlouho se ozývalo jen klení, rachot a nadávky; po dvaceti minutách se objevil sám hlavní hrdina. Bohužel ne vítězně, probodl si nožem dlaň, celkem hluboko, takže jen dokrvácel do koupelny kde vymýval ránu, která krvácela stále dál.
Na šití jet nechtěl, tak jsem mu to stáhla mašličkami k sobě, zavázala a manžel se vrátil do kuchyně. Za pět minut byl zpátky, zdálo se mi, že mu mé laické ošetření sjelo z ruky, protože z něj opět kapala krev, ale to si jen tentokrát probodl palec.

Přísahám že jsem se snažila nesmát, když jsem ho ošetřovala a stejně tak asi může přísahat on, že se mě snažil neumlátit ústřicemi - hlavně když jsem se ho po zavázání (ač co nejsladším hláskem) zeptala jestli to "může ještě dodělat"
Motivační "...vždyť ti to tak jde!" jsem si ale raději odpustila, manžel se vrátil, dootevíral ústřice, zdůraznil mi několikrát že to bylo "naposledy, la dernière fois"
a já si jich mohla dát pár čerstvých, což sice nikdo z rodiny nepochopil, ale jak říkával francouzský básník Leon-Paul Fargue
"J'adore les huitres : on a l'impression d'embrasser la mer sur la bouche" - tedy "Zbožňuji ústřice - je to jako když políbíte moře na ústa".

Já s tou láskou ještě tak daleko nejsem, ale myslím, že se k ní pomalu projídám, jako jsem se musela projíst k olivám, rybí polévce a provonět k těžším parfémům.



A zbytek v gratinované verzi nadchl celou rodinu, včetně dětí a dokonce se s nimi smířil i polovykrvácený manžel.



sobota 7. ledna 2012

Tartare de tomates - tataráček z rajčat (a u nás s uzeným lososem)

Tak trošku jiný předkrm nebo lehká večeře, dá se ale využít i jako příloha (pak to chce vynechat uzeného lososa, at Vám nepřebíjí chuť hlavního chodu).


Odrbané větvičky si nevšímejte, ze všech jsem poctivě odrhla tymián a pak mi došlo že nemám čím zdobit.. klasika..

Pokud děláte čistě rajčatovou verzi, je lepší když máte rajčat více druhů, ale to bude asi v CR problém.

Já dělám (jako přílohu) z normálních rajčat, "zelených" rajčat a rajčat "hovězí srdce" (už jsem se odvážila je koupit i konzumovat!); verze na fotce jsou "normální" rajčátka s uzeným lososem.

Suroviny (velmi jednoduché):
*rajčata
*šalotka (dávám cca čtvrtinu váhy rajčat, tj. na 400g rajčat tak 100g šalotky)
*uzený losos
*sůl a pepř (občas tymián..)
*olivový olej


A jak na to...
- spařit rajčata (ponořit na několik vteřin do vroucí vody) a oloupat
- nakrájet na drobné kousky, trošku osolit, trošku olivového oleje a nechat nejlépe přes noc v lednici (pokud nestíháte, nevadí)
- druhý den přidat najemno nakrájenou šalotku, lososa, pokud Vám tam chybí, i tymián


A servírování - já mám doma (jak se tomu správně říká česky?) kovové kroužky a čtverce různých velikostí, abych mohla dát pokrmům na talíři tvar; pokud je máte doma a chcete použít, je potřeba někdy nechat rajčata chvilku v jemném cedníku než do nich zamícháte lososa a šalotku.

Na talíři pak ještě lehce pokapu olivovým olejem.

Pokud tyhle šikovné pomůcky nemáte, můžete dost efektně servírovat i v malých průhledných skleničkách (mé oblíbené verrines), určitě by šla směs i jednoduše dát vedle toustů.

Čímž se dostávám i k poslednímu bodu, u nás je nejoblíbenější verze jako na fotce, s uzeným lososem a toastíkem nebo bagetkou, jednoduše zapečenou se sýrem.
Manžel nejraději Gruyere nebo Maroilles, Vy si vyberte sami... bon apetit :)


Toastíky + Maroilles (smradlavý sýr ze severu Francie), tentokrát bez větvičky

úterý 3. ledna 2012

Škola, první vysvědčení a zkratky..

Naše škola v centru Limoges je škola soukromá a církevní; děti ovšem neučí jeptišky, ale normálně vypadající a fungující školní sbor, včetně naprosto rozkošné Madame Rodin – zde při uvítání školáků a rodičů první školní den. Ten den jsme neznalí místních reálií podcenili ranní dopravní špičku a přišli jsme pozdě, ovšem Madame celá v růžovém byla impozantní a zanechala snad větší dojem než by zanechalo celé uvítání nových školáků.

Těžko věřít že její „bureau“, tedy kancelář, vyvolává v dětech tolik hrůzy a je předmětem těch nejčernějších fantazií (tato iluze je hojně podporována celým učitelským sborem i námi, rodiči)

Školu má junior od půl deváté do čtvrt na pět; ve středu má celý den volno. Školáci z „college“ mají školu i ve středu, ale jenom dopoledne.

Školní docházka je ve Francii povinná od šesti let, nastupují děti, které dosáhnout šesti let do 31.12. daného roku (tedy ne do konce prázdnin, jako u nás) a odklady jsou velmi vzácná věc; v juniorově třídě měl odklad jediný žák – kdo jiný než Agnan, do jehož sestry-dvojčete, která ale nastoupila normálně a chodí o rok výš, se nám junior zamiloval.

Děti se nepřezouvají, jsou celý den v botech, ve třídě i venku. Bundy si věší na věšáčky na chodbě, klasické šatny vůbec nemají. Pokud mají tělocvik (každé úterý), jdou rovnou ve sportovním oblečení i botech, ve kterém pak opět tráví celý den. Proto ta fotka z upršeného Limoges, kde má junior sportovní věci.
Nemají klasický tělocvik, mají ho vždy tématicky – junior momentálně absolvuje úvod do „hand ballu“. Ani jsem nezjišťovala co to je česky, asi házená? Podle popisu je to prostě nějaká hra s míčkem.

Pro cizince neznalého reálií, nedejbože pro pár, z něhož ani jeden není Francouz, je systém tříd, udávaný ve zkratkách, dost záhadný.
První stupeň začíná „CP – classe preparatoire, něco jako přípravná třída, kde se ovšem maká na úrovni druhé nebo třetí třídy v ČR.
Někde vídám místo „classe“ výraz „cours“, každopádně vzdělání pokračuje třídami CE1 a CE2 (cours elementaire 1 a 2), místo jednoduchých výrazů používaných u nás, tedy „čtvrtá třída“ a „pátá třída“ se pokračuje CM1 a CM2 (cours moeyn)

Druhému stupni už se říká collège a začíná ročníkem zvaným dost nečekaně – Sixième, tedy šestý. Člověk by se skoro zaradoval, že se jedná o šestou třídu a dál už bude vše jednodušší.
Nebude. Teď se začíná odpočítávat, takže místo do sedmé třídy se člověk propadne do «cinquième», následuje logicky (nebo nelogicky?) «quatrième» a konečně «troisième», místo naší deváté třídy. Stejně jako u nás v devítce se v «troisième» více hledí celý rok na známky a hlavně na konci roku žáčci obdrží diplom.

Dál se může pokračovat ve studiu na Lycée, střední škole, která trvá tři roky, končí maturitou, které se říká „baccalauréat“ (takže kdo má titul Bc. bude tady za chlubivého maturanta), případně výučními listy, které mají zase jiné, zajímavé zkratky.

Mě ale fascinuje že na lycée se dále odpočítává: nastupuje se do „seconde“, následuje samozřejmě „première » a protože už Francouzi všechny číslovky vyplácali, poslední rok Lycée je « Terminale »

Díky tomu, že tchýně je učitelka, švagrová je učitelka a manžel je Francouz (zní to trošku jako seznam diagnóz, ale opravdu to jsou všechno velmi milí lidé) jsem v kontaktu s pojmenováním tříd už více než sedm let, ale dodnes když mi někdo hrdě řekně že má jedno dítě v «cinquieme » a druhé v « ce1 », musím chvilku počítat.

Francouzi jsou vůbec mistři zkratek; snažím se rychle se učit to, co ještě neznám, takže už aspoń hladově nekroužím kolem značek «C.H.U. Dupuytren » v domnění, že je to čínská restaurace, protože dobře vím, že to je nemocnice v centru; SAMU není chlapec ze sousedství, ale záchranka, SARL není nemoc, ale společnost s ručením omezením, DOM-TOM není hudební styl, ale francouzská zámořská území a DSK není žádná deska ani politická strana, ale Dominique Strauss-Kahn.
Co už zkrátil někdo jiný si moji milí nacionalisté aspoň otočí nebo přeháží, takže NATO je OTAN, SARS je SRAS, AIDS je SIDA. A všichni tvrdí že FAQ (frequently asked question), což se používá i ve Francii, je francouzsky a znamená « foire aux questions ».
To, že to opravdu přehání je vidět i na příkladu záhadné cedule, které už nerozumí ani manžel.


To jsem trošku odbočila, takže zpátky k vysvědčení: byl to několikastránkový elaborát, kde u každého bodu byla bud zelená tečka (75% a víc), případně modrá (50% -75%) nebo žlutá (25-50%). Na první stránce je zhodnocení jak od žáka, tak od učitelky; sám žáček si zvolí barvičku u každého bodu podle toho, jak si myslí že pracuje, že je pozorný, že povídá, poslouchá, plní úkoly; vedle napíše své hodnocení paní učitelka.
Náš žáček je velmi neskromný a vše si statečně vybarvil zeleně, paní učitelka jeho pozornost vidí maličko jinak:



A dál to vypadá třeba takhle - to je první stránka, dál jich pokračuje ještě spousta - tady už se junior drží většinou zelené. Bravo broučku!



 
Spolu s vysvědčením jsme dostali také všechny testy, které kdy junior psal, přijdou mi - tři měsíce po zahájení školní docházky - dost těžké.


Test z listopadu, teď už jsou zase o velký kus dá.
A tu šestku mu  uznat mohla, jen jí napsal na druhou stranu! :)



Zatím se ale nemusíme doma nijak učit, úkoly si dělá sám.
Musíme jen dát pozor aby měl spodní prádlo (dnes zapomněl), vyčištěné zuby (dnes zapomněl), aktovku (tu mu připomínám automaticky už ve dveřích, vzpomínám jak můj tatínek schválně vracel bratříčka do druhého patra až ve chvíli, kdy seděl v autě, aby viděl jestli si na aktovku přeci jen sám nevzpomene – nevzpomněl, takže to asi nemá ani smysl zkoušet, co Libčo?:) a aby si do té aktovky dal po dodělání úkolů všechny věci.

A česká škola - zapsali jsme juniora i do české školy, kde jednou za dva roky musí udělat testy z češtiny, dějepisu, vlastivědy, prostě předmětů týkajících se českého jazyka a českých reálií, zbytek mu uznají z Francie. Uvidíme kam dojdeme, záleží i na ochotě našeho prvorozeného – nemůžu nutit třínactiletého puberťáka aby se ve svém volném čase učil větné rozbory a dějiny, musí chtít sám. Snad chtít bude, zatím chce.
Zkoušky doufám budeme dělat jednou ročně a hlavně má v Čechách svou třídu, do které může kdykoliv přijít; a tím pádem i dvacítku kamarádů.
Děti ho (díky úžasné paní učitelce, která je na příchod našeho malého cizince připravila) krásně přijaly, strávil s nimi čtrnáct dnů teď na podzim a dalších čtrnáct dnů stráví na jaře. Česká škola byla daleko hravější a pohodovější, junior na ni často večer, když padá vyčerpáním, vzpomíná.  
Když jsem ho poslední den vyzvedávala, dostala jsem od paní učitelky jak flashku s fotkami, tak i obálku plnou obrázků.
Tu obálku jsme otevřeli cestou domů, v hotelu v Německu, a ten závan citů a dětské náklonnosti v těch neumělých i velmi povedených kresbičkách s jednoduchými nápisy jako « To bylo hezké Tobi », « Budeš mi chybět Tobi » « přijed brzo! », « nezapomen na me », « stastnou cestu » nebo « mej se moc hezky » mi vždycky nějak stáhne krk a juniorovi už je ani neukazuju, protože musí vydržet ještě dlouhé skoro čtyři měsíce, než se za dětmi zase podívá.
Já aspoň vzpomínám s vděkem jak na paní učitelku, tak i na všechny ostatní ze ZS Otokara Březiny v Jihlavě, kteří nám vyšli vstříc úplně se vším a díky kterým se junior o to víc těší do Čech a chce se učit.
Díky.